Co je arteterapie a proč nemusíš být umělkyně, aby ti něco přinesla

Když se řekne arteterapie, mnoho lidí si představí terapii určenou pro lidi s vážnými psychickými problémy. Jiní si pod tímto pojmem nedokážou představit vůbec nic. Slyší jen slovo terapie a řeknou si, že to je přece pro ty druhé a jich se to netýká.

Přitom je to téma, které se dotýká mnohem více lidí, než by se mohlo zdát.

Možná i proto, že většina z nás někdy zažila ten zvláštní pocit, kdy se při nějaké kreativní nebo tvořivé činnosti zklidní hlava, zpomalí myšlenky a na chvíli přestanou existovat všechny povinnosti, které na nás běžně čekají. Lidově řečeno – vyčistí se hlava. A takové čištění je více než žádoucí.

Právě na tomto principu arteterapie stojí.

Co je vlastně arteterapie?

Arteterapie je terapeutický přístup, který využívá tvůrčí proces jako prostředek sebepoznání, komunikace a práce s emocemi.

Nejčastěji si ji spojujeme s kreslením a malováním, ale využívat může také koláže, modelování nebo práci s různými materiály. V širším pojetí bývá příbuzná i dalším expresivním terapiím, například terapeutickému psaní, práci s pohybem, hudbou nebo dramatem.

Společné mají jedno – umožňují člověku vyjádřit něco, co se někdy velmi těžko popisuje slovy.

Důležitý přitom není ani tak samotný výsledek, jako spíše proces jeho vzniku.

V odborně vedené arteterapii se terapeut nezajímá pouze o výsledné dílo. Sleduje také způsob práce, volbu barev, symbolů, spontánních rozhodnutí a celkový průběh tvorby.

Obraz, text nebo jiný tvůrčí projev totiž často dokáže vyjádřit něco, co se slovy popisuje jen velmi obtížně.

Důležitý není jen výsledek, který vznikne, ale také cesta k němu. Právě v ní mohou odborníci objevit témata a emoce, které člověka zaměstnávají, trápí nebo naopak posilují.

Jak arteterapie vznikla?

Kořeny arteterapie sahají do první poloviny 20. století.

Samotný termín "art therapy" bývá připisován britskému umělci Adrianu Hillovi, který si během léčby tuberkulózy všiml pozitivního vlivu kreslení a malování na psychickou pohodu pacientů.

Významnou roli v rozvoji oboru sehrála také Margaret Naumburg, která bývá označována za jednu z hlavních zakladatelek arteterapie ve Spojených státech. Věřila, že spontánní tvorba umožňuje vyjádřit obsahy, které si člověk běžně neuvědomuje.

Další významnou osobností byla Edith Kramer. Ta zdůrazňovala něco, co je mi osobně velmi blízké – že léčivý potenciál nespočívá jen v následném rozboru obrázku, ale už v samotném procesu tvorby.

Právě odtud pochází známé rozlišení mezi přístupy "art in therapy" a "art as therapy" – tedy mezi využitím výtvarné tvorby v terapii a představou, že samotné tvoření může mít terapeutický účinek.

Nesmíme zapomenout ani na Carla Gustava Junga, švýcarského psychiatra a zakladatele analytické psychologie.

Jung se intenzivně zajímal o mandaly a sám si je pravidelně kreslil. Později si všiml, že se kruhové obrazce spontánně objevují také v tvorbě jeho pacientů.

Mandalu vnímal jako symbol celistvosti lidské osobnosti a přirozený obraz vnitřního světa člověka. Věřil, že tvorba mandal může pomáhat člověku lépe porozumět sobě samému a podporovat proces vnitřního zrání a hledání rovnováhy.

Právě díky Jungovi se mandaly dostaly do širšího povědomí psychologie a později našly své místo i v arteterapii.

Je třeba umět kreslit?

Jednoduchá odpověď zní: Ne.

To je možná největší mýtus, který kolem arteterapie existuje. Tato metoda není určena umělcům, ale běžným lidem.

Smyslem není vytvořit krásný obraz.

Nikdo nehodnotí perspektivu, stínování ani technickou dokonalost.

Mnohem důležitější je to, co se děje během tvoření.

Jaké pocity se objevují.

Jaké emoce a obrazy vyplouvají na povrch.

Co nás přitahuje.

Co nás naopak znervózňuje.

Co nám dělá radost.

A právě proto může mít tvoření význam i pro člověka, který si o sobě celý život myslí, že neumí malovat.

Možná i proto se v arteterapii nehodnotí, jestli je obrázek krásný nebo správně namalovaný. Důležitější je, co člověku přináší samotné tvoření.

Jak může tvoření působit na psychiku?

Nejsem psycholožka ani arteterapeutka.

Na svých kurzech se věnuji především mandalám a výtvarné tvorbě a právě z této zkušenosti vycházejí i moje další postřehy.

Za roky vedení kurzů pozoruji určité věci stále dokola.

Ženy přijíždějí unavené, zahlcené povinnostmi a myšlenkami. Velmi často si kurz vybírají právě kvůli odpočinku a relaxaci. Možná vědomě, možná úplně intuitivně.

Po několika hodinách tvoření bývají klidnější, uvolněnější a často odcházejí s pocitem, že si opravdu odpočinuly.

Mnohokrát jsem slyšela:

"Páni, to uteklo."

"Mám úplně vyčištěnou hlavu."

"Cítím se skvěle."

Možná je to tím, že tvoření zaměstná naši pozornost jiným způsobem než běžné každodenní činnosti.

Možná tím, že se soustředíme na přítomný okamžik.

Možná tím, že ruce dostanou prostor tvořit a hlava na chvíli přestane řešit všechny povinnosti, plány a problémy.

A možná od každého trochu.

Ale vnímám ještě něco dalšího.

Tvoření nás učí rozhodovat se

Na kurzech často pozoruji jednu zajímavou věc.

Nejde o techniku ani o talent.

Jde o rozhodování.

Ženy se mě často ptají:

"Jakou mám zvolit barvu?"

"Který vzor bude lepší?"

"Co mám nakreslit dál?"

A já většinou odpovídám podobně:

"Vyber si to, co tě právě teď láká."

Někdy je to překvapivě těžké.

Ne proto, že by neexistovalo řešení, ale protože možností je příliš mnoho.
Ráda poradím, ale konečné rozhodnutí je na autorce.

Právě v tom může být tvoření cenné.

Učí nás dělat vlastní rozhodnutí.

Vybrat si barvu, směr, další krok.

A přijmout, že neexistuje jedna jediná správná cesta.

Na kurzech často říkám, že nic není špatně a všechno je dovoleno.

Možná to zní jako maličkost.

Jenže stejné rozhodování děláme každý den i v běžném životě.

Tvoření nás učí důvěřovat sobě

S rozhodováním souvisí ještě jedna věc.

Důvěra ve vlastní úsudek.

Při práci se ženy často rozhlížejí kolem sebe.

Porovnávají.

Hledají "správný" postup.

Přemýšlejí, jestli by neměly zvolit stejnou barvu jako sousedka nebo podobný vzor jako žena naproti. Protože to bude asi lepší, když si to zvolila ona.

Postupně ale zjišťují, že jejich obrázek nemusí vypadat stejně jako obrázek někoho jiného.

A že je to vlastně v pořádku.

Ano, nic není špatně.

Každá z nás má jiný rukopis.

Jiný cit pro barvy.

Jinou představu o kráse.

A právě v tom je síla tvoření.

Neexistuje jedna správná cesta.

A nemusí existovat ani jedna správná odpověď.

Nepřestává mě překvapovat, jak krásná a originální řešení dokážou ženy vymyslet. Jak nečekané vzory vytvářejí, aniž by byly svázané představou, jak by to mělo vypadat správně.

Když některá z nich neví, jak dál, často jí říkám:

"Zklidni se. Zavři oči. Nadechni se a zeptej se mandaly. Ona ví, jak chce vypadat. Povede tě."

Možná to zní trochu bláznivě.

Ale já to tak dělám také.

A po letech tvoření mám pocit, že mandala si opravdu sama řekne, jak chce vypadat.

Důvěra v proces

Možná je tu ještě jedna lekce, kterou nám tvoření nabízí.

Trpělivost.

Kolikrát jsem už na kurzu slyšela:

"To je strašné."

"Mně se to vůbec nelíbí."

"Tohle se nepovedlo."

A často to zazní ve chvíli, kdy obrázek ještě není ani z poloviny hotový.

O hodinu později bývá všechno jinak.

Přibydou další barvy, tvary, vrstvy.

A najednou vznikne něco, co si autorka na začátku vůbec nedokázala představit.

Možná je to připomínka, že nemusíme vidět celý výsledek hned od začátku.

Někdy stačí udělat první tečku.

První tah.

První rozhodnutí.

A pak pokračovat dál. Krok za krokem.

Teprve s odstupem často vidíme celý obraz.

Je tvoření jen pro lidi, kteří něco řeší?

Právě naopak.

Mám pocit, že mnoho lidí si myslí, že podobné přístupy jsou určené pouze pro období krize, případně cíleného seberozvoje. (Tohle slovo nesnáším)

Jenže stejně jako chodíme na procházku, cvičíme nebo si dopřejeme odpočinek, můžeme tvořit i proto, abychom si udržovali vnitřní rovnováhu. Abychom dostávali své tělo a mysl do tolik potřebné harmonie.

Nemusíme čekat, až nám bude opravdu těžko.

Tvoření nemusí řešit problémy. Může jim předcházet.

Může být jednou z cest, jak pečovat o svou psychiku průběžně.

Jak si vytvářet prostor pro sebe.

Jak se vracet k sobě samým.

Závěrem

Ne každé malování je arteterapie.

A ne každá mandala vzniká v terapeutickém procesu.

Přesto si myslím, že tvoření má mnohem větší význam, než si často uvědomujeme.

Ne proto, že by vyřešilo všechny naše starosti.

Ale proto, že nám na chvíli dovolí zastavit se, ztišit se a věnovat pozornost tomu, co se děje uvnitř nás.

Učí nás myslet i na sebe.

Učí nás rozhodovat se.

Důvěřovat sobě.

Přijmout, že nemusíme být dokonalé.

A někdy i to, že nemusíme mít všechno vyřešené hned.

A to je v dnešní uspěchané době možná větší dar, než se na první pohled zdá.
A možná právě proto se k tvoření stále vracím. Ne kvůli dokonalým obrázkům, ale kvůli tomu, co se děje během jejich vzniku.

Zdroje

• Adrian Hill a historie arteterapie
• Margaret Naumburg a vznik arteterapie jako oboru
• Edith Kramer a koncept "art as therapy"
• Přehled historie arteterapie v USA