Kurz, ze kterého ženy neodcházejí jen s mandalou

Jak to vypadá na kurzu malování mandal

(a proč si z něj ženy často odnášejí víc, než čekaly)

"Jsem tak ráda, že jsem na to klikla. Týden jsem pokukovala a pak jsem klikla. Opravdu nelituju."

Tohle mi s opravdovým nadšením řekla jedna z žen docela nedávno. Moc mě to potěšilo.

Mnoho žen přichází s lehkou nejistotou. Některé rovnou říkají, že "neumí malovat", jiné mají obavu, že jim to nepůjde, nebo že budou pomalé, nejisté, "méně šikovné". A přesto přijdou.
Když je uklidňuju, že ještě nikdy nikdo neodešel bez mandaly, často odpovídají se smíchem:
"Tak to já budu první."

Proč si tak málo věříme?

A právě tam celý kurz vlastně začíná.

Nejprve žádný výkon. Jen se seznámíme.

Nejdřív si v klidu projdeme:

• na co se tečkuje
• čím se tečkuje
• jaké barvy a pomůcky dávají smysl
• a hlavně: že není kam spěchat

Všechno ukazuji krok za krokem.
Neexistuje špatná otázka.
Neexistuje "už bych to měla umět".

Trénujeme. Zkoušíme. Hrajeme si.

Než se dostaneme k plátnu, trénujeme na papíře.
Ukazujeme si, jak pokládat tečky, jak pracovat s různými druhy tečkovadel. Mícháme barvy, zkoušíme možnosti, objevujeme.

Je to prostor na zkoušení, chybování i objevování.

A tady se často stane něco zajímavého.
Napětí poleví. Myšlenky se zklidní.
Hlava, která běžně jede pořád dokola, se začne postupně uvolňovat.

"Já jsem dneska poprvé po dlouhé době nemyslela na nic jiného,"
řekla mi jedna žena.

Pak přijde mandala. A s ní překvapení.

Když se pustíme do samotné mandaly, jsem po celou dobu k dispozici.
Ukazuji, vysvětluju, případně opravuju a povzbuzuju. Každá jde svým tempem. Každá pracuje jinak. A zároveň nic není špatně.

Na posledním kurzu mi dokonce jedna paní řekla:
"Bavilo mě to mnohem víc, než jsem čekala. A to tyhle věci mám ráda, ráda maluju a tvořím."

A právě to "víc, než čekala" slyším velmi často.

Na konci kurzu se pak objevují věty jako:
"To jsem fakt nečekala…"
"Jsem sama překvapená, jak se mi to povedlo." 

A většinou je říkají ženy, které si před kurzem vůbec nebyly jisté, jestli je kurz pro ně.

To jsou momenty, které miluju.
Ne kvůli mandale samotné.
Ale kvůli tomu, co se v těch ženách v tu chvíli přepíše.

Když si dovolíme věřit o kousek víc

Spousta z nás má hluboko uložené přesvědčení, že "na tohle nejsem".
Že něco nezvládneme dřív, než to vůbec zkusíme.

Kurzy malování mandal nejsou jen o technice.
Jsou o tom dovolit si zkusit něco nového, i když si nejsme jisté.
A pak zažít ten tichý, ale silný moment:
"Aha… ono to jde."

Jak poznám, že to ženy opravdu chytlo

Ještě jeden nenápadný, ale velmi výmluvný moment přichází vždy na konci kurzu.
Podle toho, kolik tečkovacích nástrojů a dalších pomůcek si ženy pořídí domů, velmi dobře poznám, jak moc je tvoření oslovilo.

Protože tečkování je… jemně řečeno návykové.
Když si ho žena opravdu užije, chce pokračovat.
Ne proto, že by "musela", ale proto, že chce.

A možná to největší ocenění

Jedním z největších potvrzení smyslu mé práce je pro mě fakt, že se ženy na kurzy vracejí opakovaně.
Nechodí jen jednou.
Přijdou znovu. Na jiný nebo i stejný kurz .

A to je pro mě tichý signál, že tu nejde jen o jednu mandalu.
Ale o prostor, kde je dobře. Kde je bezpečno. Kde se může tvořit pro radost.

Co si ženy odnášejí domů

Na konci kurzu dostane každá:

• přehled materiálů, se kterými jsme pracovaly
• tipy, s čím může pokračovat doma
• a hlavně svou vlastní mandalu, která nese její energii a příběh

Ale velmi často si odnášejí ještě něco navíc.
Radost. Klid. A trochu větší důvěru v sebe.

A to je pro mě ten největší smysl těchto setkání.