Proč miluju Vánoce...

Proč miluju Vánoce? Sama vlastně nevím.

Je to tím, že mi opakující se rituály a tradice dávají pocit jistoty?
Nebo je to ta krása všude kolem?

Asi obojí.

Miluju zdobení, vymýšlení dekorací a ten zvláštní čas, kdy všechno voní jehličím, skořicí a cukrovím. Už jako mladá slečna jsem se velmi zapojovala do příprav a užívala si to. A nebylo to tím, že jsem se nemohla dočkat co budu mít pod stromečkem. Prostě ta atmosféra, na tu jsem se těšila celý rok. Když mi bylo kolem třiceti, začínala jsem s výzdobou klidně už v půlce listopadu. V tomhle směru jsem přece jen trochu polevila – dnes začínám až s adventem. Říkám si, že je to známka zrání. Nebo kompromis se světem?

Zakládám si na dokonalém vánočním stromku. Ideálně až do stropu. Zdobím si ho vždycky sama a upřímně – fakt si to užívám. Ladím baňky, škrobím vlastnoručně háčkované ozdoby a dávám si záležet na každém detailu. Ano, trochu úchylka, přiznávám bez mučení. Stromek je samozřejmě živý. A letos budeme mít v obýváku dokonce stromek z vlastního lesíka na zahradě.

Když stromek konečně svítí v plné kráse, přichází další rituál – balení dárků. Připravuju sladěné papíry, stužky a ručně malované visačky. Balíček, na kterém je jméno napsané fixem, ve mně vyvolává lehké mdloby. To se prostě nedělá. Samolepka se jménem? Dobře, budiž. Kompromisy umím. K balení patří láhev dobrého vína a praskání v krbu. A v tu chvíli už přesně vím, že Vánoce začaly.

Kapitola sama pro sebe je vymýšlení a kupování dárků. Mám ráda dárky ppořízené s myslí na toho komu jej chci dát. Často jsem je vyráběla přímo na míru – vyšívané, šité, malované. Miluju fotoknihy, kalendáře z vlastních fotek nebo alespoň krásně zabalený, tématicky laděný dárkový poukaz. Pravda, času nějak ubývá a i tady pomalu polevuju. Ale třeba zase bude líp. Nemůžu donekonečna nemít čas.

A pak jsou tu tradice na jídelníčku. Jídlo pro mě osobně není to hlavní – moje srdce patří dekoracím. Zbytek rodiny se mnou tohle nadšení úplně nesdílí. Větvičky, andílci a stromečky jim spíš překážejí, ale seznam jídel, která musí být, se kupodivu nijak nezkracuje. Spíš naopak.

Každý rok si říkáme, že příště fakt ubereme. Každý rok si nad plnou krabicí cukroví uprostřed ledna slibujeme, že napřesrok upečeme jen něco málo, tak akorát ke stromečku. A každý rok máme minimálně jedenáct druhů. Vracíme se k osvědčeným receptům, ale vždycky je prý nutné vyzkoušet i něco nového. Prý. Já s tím nesouhlasím.

Co naplat, každý máme priority jinde.

Existuje asi sto skvělých vánočních receptů, jenže máme jeden žaludek a ten je beztak rychle plný. Tak si ty naše oblíbené dobroty dopřáváme už před Vánoci. A co u nás nesmí chybět? Kulajda, hrachová polévka, kuba. Na Štědrý večer samozřejmě bramborový salát – dělám ho v lavoru. Ano, v lavoru.

Mám ráda i ovocný salát, na první svátek vánoční dort Malakov podle receptu mojí babičky, švestkovou omáčku s rozinkami a ořechy. Mezi svátky si pak dám tu práci a připravím zhruba deset litrů bigosu. Nějakou dobu jsem žila v Polsku a tahle typická polská dobrota si u nás našla pevné místo. Všichni ho milují a o svůj příděl se hlásí i sousedi. Vánočku nepeču, zato vánoční štolu ano.

Důležitý bod Vánoc, teda pro mě, je to dlohé téměř dvou týdenní volno. Tolik času pro sebe mám jenom na konci roku. Vánoční svátky mi dávají možnost udělat spoustu věcí, která mám ráda a nebojovat přitom s časem. Alespoň nebojovat tak moc.

A možná právě v tom všem to je.

V těch drobných rituálech, maličkostech, vůních a tichých chvílích, kdy si říkám:
jo, tak tohle jsou moje Vánoce.