Už nehledám dokonalost - objevila jsem sebe

Když jsem přestala chtít být nejlepší – stala jsem se jedinečná

Perfekcionismus. Slovo, které zní na první pohled jako vlastnost hodná obdivu. Být pečlivá, snaživá, dotahovat věci do konce – to přece chceme, ne? Jenže ono to má i druhou stranu mince.

Já vždycky s oblibou říkám, že perfekcionismus se dá léčit. A dodávám: Já se léčím už dlouho. Vede mě k tomu moje vlastní životní zkušenost.

Mám za sebou roky, kdy jsem musela být "ta nejlepší"

Už jako malá holka jsem byla vedena k tomu, že výkony se hodnotí, srovnávají, poměřují. Všichni jsme byli, nebo aspoň drtivá většina z nás. Ve škole, v rodině, v okolí. Být "hodná holčička" znamenalo, že se snažím být co nejlepší. Jenže co se stalo, když se mi to nedařilo? Místo pochvaly, kterou jsem nadšeně čekala a toužila dostat, přišlo pro mou dětskou duši velké a chladivé zklamání v podobě odpovědi: "No jo, ale mohlo to být lepší."

A tak jsem v sobě nosila přesvědčení, že pokud nemůžu být jako ti nejlepší, nemá vůbec smysl začínat. Že je zbytečné dělat něco jen tak, pro radost. Je to ztráta času i peněz. Zbytečnost. A právě tahle myšlenka mi postupně zabouchla spoustu dveří. Dveří k hravosti, radosti, novým zkušenostem… i k tvoření. Když jsem si uvědomila, že moje výtvory nebudou vypadat jako ta nádherná díla, která mě inspirovala, raději jsem se do toho vůbec nepustila. Vzdala jsem to dřív, než jsem vůbec začala. 

Nezačala jsem hrát na hudební nástroj, každý klavírista pro mě byl něco jako Bůh. Přestala jsem se věnovat bonsaím, poté co  jsem viděla výstavu bonsaí v našem kultůráku. Tenkrát jsem odešla skoro s brekem. Nesnažila jsem se zdobit dorty. A o malování jsem ani nepřemýšlela. Mohla bych jmenovat dál.

Už vím, že v umění se nedá opisovat – pokud nejsi restaurátor nebo padělatel 😊

Dnes už to vnímám jinak. Uplynulo hodně let, prošla jsem cestu, která nebyla vůbec rovná, a uvědomila jsem si něco důležitého – v umění a v lásce se nedá opisovat. Každý jsme jiný. Každý máme své specifické vyjádření, svůj rukopis, svůj způsob, jak tvoříme, jak cítíme, jak milujeme. A to platí nejen v umění, ale i v každodenním životě. A hlavně vím, že není důležitý výsledek, ale proces.

I do my best – to je jedna z nejlepších frází, které jsem si vzala k srdci. Dělám věci, jak nejlépe umím – a to stačí.

Místo věčného srovnávání se s ostatními jsem začala dělat věci tak, jak nejlépe dovedu právě teď. Ne dokonale. Ale poctivě, srdcem, podle sebe. Bez potřeby být dokonalá. Bez potřeby se před někým blýsknout. Bez touhy zaujmout okolí. Ale samozřejmě co nejlépe. Jasně, pořád chci, aby to bylo hezké. Aby se (mi) to líbilo. Ale už na sebe netlačím. Nejde o výsledek. Jde o pocit. Pořád mám vzory a učím se od těch, které obdivuji.

A víš co?
Jsem šťastnější. Klidnější. A moje tvorba?
Je opravdovější. Má víc radosti, barev, života.
A hlavně – je opravdu moje. 

Dílo z vlastní intence je často krásnější než výsledek snahy cokoliv napodobit. Je v něm totiž duše a autentičnost autora. 

Pravidelně to vidím na svých kurzech malování mandal. Přicházejí ženy, které většinou nikdy předtím nemalovaly. Mají trému, pochybují. Bojí se, že to nezvládnou, že výsledek nebude dost dobrý. A pak se stane zázrak – pustí to. Uvolní se a tvoří. A když na konci vidí svoji první mandalu, třeba trochu křivou, trochu nesmělou, ale svoji – rozsvítí se jim oči a řeknou: "Já to dokázala." Obdivují svá díla navzájem a jedná druhé obrazy chválí. To je krásný závěr kurzů.

Tahle chvíle opravdu stojí za to. Raduji se s nimi.

Co říká psychologie?

Psychologové popisují perfekcionismus jako tlak na sebe sama, který často pramení ze strachu udělat chybu nebo nebýt dost dobrá. A čím víc se bojíme, tím méně zkoušíme. Perfekcionismus často úzce souvisí s úzkostmi, vyčerpáním nebo s neschopností si užít vlastní úspěch. Místo radosti ze svého díla slyšíme v hlavě jen: "Ale mohla jsi to udělat líp."

Znáš to?
Ten vnitřní tlak na to, aby všechno bylo perfektní. Aby ses náhodou neztrapnila, neudělala chybu, nebyla moc málo, nebo naopak moc hodně. Abys splnila očekávání? Prostě abys byla DOKONALÁ? Rezonuje to s tebou?

A tak bych tě dnes ráda pozvala k něčemu velmi jednoduchému – a zároveň velmi osvobozujícímu, zpátky k dětské radosti.

✨ Tvoř bez tlaku.
✨ Užívej si samotný proces.
✨ Dovol si nebýt nejlepší versí sama sebe.

Protože možná už taky cítíš, že tě perfekcionismus víc svazuje, než posouvá. Že ti bere radost z obyčejných věcí. Že místo volnosti cítíš napětí. A že tě v hloubi duše brzdí a dělá tě méně šťastnou.

Pak je možná nejvyšší čas to trochu přenastavit.
Přestat se snažit být extrémně dokonalá.
A místo toho být jednoduše – dokonalá tolik, kolik jsi dokonalá právě teď. Se všemi chybkami, jedinečností a odlišnostmi. Protože právě v tom je tvoje opravdová síla. 💛

Buď jako dítě, které si kreslí jen proto, že ho to baví. Vždyť kdo řekl, že výsledek musí být výstavní kus? Možná právě to nedokonalé je nejvíc tvoje. A to je to, co má největší hodnotu.

A pokud chceš, vyber si jednu oblast, která tě opravdu baví – a tam se rozvíjej krůček po krůčku. Ne kvůli ostatním. Ale kvůli sobě.

A závěrem?

Cesta je cíl.
A to, že něco děláš, jak nejlépe právě umíš – to je dost dobré.

Dokonce to může být úplně nejvíc. 💛